Z Prčic do Bruselu
Když mi bylo půl roku, Havel pronášel svůj slavný první novoroční projev o tom, jak naše země nezkvétá. O třiadvacet let později jsem si jej přečetl spolu s výběrem Havlových projevů z let 90´-93´ a výběrem Klausových projevů z týchž let. Není vlastně vůbec nutný číst všechny projevy-eseje, i z několika vybraných textů lze vyčíst emocionální proměnu společnosti: porevoluční divoký jižanství se mění na norskej blackmetal.
Pozoruhodný je přístup k výběru tématů: že se pánové shodnou na sv. Václavovi nebo Masarykovi jako "tradici, na kterou je třeba navázat", nepřekvapí nikoho. Ovšem vztah k nedávné minulosti reálně socialistického zřízení je odlišný. Což nutně není zločin, nicméně každý žil v jiné sféře společnosti a byl ovlivňován a tvarován jiným okolím, kterážto zkušenost přinesla Havlovi prezidentství a Klausovi premiérské křeslo. Reprezentativní versus řídící náplň práce. Havel mluví o pasivitě v normalizaci, o strávených večerech před dvěma programy Československé televize v blízkosti tisíců stejně naladěných sousedů a o tom, jak smíření se situací je smrtí národa.
Historik revoluční Francie Michelet byl jedním z prvních, kdo „mluvil za mrtvé“. Každá revoluce potřebuje ideje, a protože abstraktní ideje jsou pro pracující lid až příliš vzdálené, personifikují se do mýtických postav a příběhů. Narativ sv. Václava evidentně nefungoval před dvaceti lety, nefunguje ani dnes. Nicméně Tomáš Masaryk je využíván (a zneužíván) se stále větší zuřivostí. Základ tomu ovšem položili naši dva pánové, když za něj, „mrtvého“, mluvili a (re)interpretovali jeho myšlenky – Havel v duchu morálním, Klaus v národním a ekonomickém. První československý prezident se proměnil v synekdochu celé první republiky: šarmantní gentlemanské chování, důstojní oficíři, koňak a okouzlující ženy. Na to navazujeme, nikoliv na dělnické stávky, finanční krizi nebo národností spory. To do příběhu Sametové revoluce nepatří (signifikantní pro nostalgičnost starých časů je i to, jak je tato ochuzená historická paměť atakována filmem: od Downton Abbey až po laskavé prvorepublikové seriály připravované Českou televizí).
Renan napsal: „Podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli“. Havel místy oslovuje svědomí národa, Klaus nezmiňuje. Je to pochopitelné z hlediska jejich politiky. Havel, jak známo, byl idealista, Klaus je pragmatik. Proto byl Havel tak nepostradatelný po revoluci, dokázal rozdmýchat (nebo alespoň to tak je prezentováno) onu dobrou část našeho národa. Patetičnost jeho projevů je zřejmá, nicméně je nezbytné si uvědomit kontext – ten snad lze nejlépe ilustrovat na současném příkladu Karla Janečka alias bojovníka proti korupci: sympatická snaha je odměněna výsměchem, jaksi se zdá, že si spletl dobu. Klaus, ten je ve svých zásadách kontinuální: při projevu k pochodu Praha-Prčice se diví, jak „environmentalisté“ mohou na naší krajině vidět něco špatného, vždyť je čistá a krásná. Jakoby mluvil dnes. Je typické, že Havel ve stejné době mluví o zdevastované krajině, jež vidí z vládního letadla.
Snad jen můžeme doufat, že tatíček Klaus už silný hlas v politice mít nebude – až s podivem se zdá, že za „fanatika“ je označován pouze posledních pár let. Asi nikdo nečetl jeho porevoluční projevy. Škoda, mohli jsme si ušetřit trápení.