Postižení normalitou
Líbí se nám odlišnost? Chceme se mnohokrát chovat kontroverzně? Oceňujeme lidi, kteří jsou takříkajíc „sví“? Naše pokrytectví však zdá se nezná mezí. Na jedné straně namísto idolů, pravých idolů, ke kterým lze vzhlížet a ke kterým bychom vzhlížet měli, mluvíme a chováme se jako ty „nejtupější“ celebrity. Ty stavíme na post nejvyšší. Jistě se proti tak radikálnímu tvrzení mohou různé typy obrátit a říci, že oni takový nejsou. Pokud tomu tak opravdu v jejich případě je, nemám nic proti tomu, ale pokud se zrovna nemodlí ke Krainové, Agátě, Dykovi, Vojtkovi atd., modlí se třeba k někomu jinému – „alternativnímu“. Dle mého máme každý nějaký idol, vzor, který nemusí být nutně personifikován, ale nějakým způsobem se nás nějaký chování, jednání více dotýká a my si pak skládáme představu, jak bychom chtěli vypadat a jak jednat atd. Jak to ale souvisí s nadpisem tohoto článku?
Vyznáváme to odlišné, alespoň v jistých situacích. Nicméně když přijde na lámání chleba, vytahujeme z kapes normy a těmi začneme nálepkovat a odsuzovat to a to chování. Z určité pozice zase vytahujeme normy, kterými škatulkujeme ty, kteří se nám nelíbí, a proto se musíme přeci nějak vymezit. Druhý tábor toto dělá podobně a podobnými fígly vůči tomu „prvnímu“. Není to trochu zvláštní? Slavné fráze praví: „Nic není stejné“, „Všichni jsme odlišní“. Ale i přes tento nepopiratelný fakt se snažíme i přesto odlišit, jelikož ve skrytu duše cítíme, že jsme si vlastně všichni až moc podobní a „módou se odlišující“ jsou až moc stejní. Čili připlácneme si placku nějaký kapely nebo nějakého umělého hesla a tím se pro náš pocit odlišíme, ale budeme stále zapadat do určité normy, kterou se případně oženeme.
Naše chování je velice podivuhodné a kolem normality, abnormality, jinakosti se točí setsakramentsky hodně témat, která nejsou tak triviální jako výše zmíněné. Je potřeba si to vzít pevně k srdci a začít s tím konečně pracovat tak, jak se sluší.
Efko