Podivné prognostiky, podivná potrava
Názorové pole lidí je velice různorodé. Navíc není statického charakteru a v kombinaci s velkou proměnlivostí samotných událostí se názory znovu přeformovávají.
Nejde zde o hluboce obecný myšlenkový článek pro vysokou sortu intelektuálů, nýbrž spíše o pokus uchopit názory na krizi na Ukrajině, potažmo krizi Evropy ve spekulativní komparaci s událostmi před rokem 1914. Právě tyto souvislosti se nabízejí už jen tím, že tento rok probíhá výročí 100let od vypuknutí 1. sv. války a titulky v různých médiích jsou naplněné právě tímto obsahem a obsahem ohledně možnosti vypuknutí další světové války - ať už "teplé" či studené.
Zatímco v němém úžasu jsme všichni sledovali anexi Krymu a následný vývoj, který se přemístil přímo do Ukrajiny, nyní se zdá, je mnoho novinářů a běžných lidí vcelku v klidu. Jak říká klasik: „Člověk si zvykne i na šibenici.“ Ozbrojené výpady na území Doněck jsou pouhými zprávami, které vedle bulvárních žvástů plní první, druhá, třetí místa v denících a v internetových médiích. Už vlastně ani nikoho nepřekvapuje spojení separatistů s Ruskem. Ale zůstává stálou otázkou, zda je možné obávat se něčeho z posledních událostí něčeho, jako je globální konflikt.
Při anexi Krymu jsem četl např. ve víkendových Lidovkách o chuti Putina být jako Ivan Hrozný (tato problematika ukázaná a dotažená do konce v metaforických románových konturách viz Sorokin – Den Opričníka) byly formulovány náznaky na interpretační kontrast mezi Putinem, který chce být vůdcem a chudou Evropou, která vlastně nemá ani na sebe sama, natož pak jít do přímého konfliktu s „tím“ Ruskem. Amerika přiznala, že na zteč nepůjde.
Po uplynutí nějaké doby se zdá, že na teoretické úrovni to mají přední odborníci a chlapci u piv jasné. Globální konflikt z těchto pohledů nehrozí, protože je vidět, jak ekonomické páky a ekonomické tkanivo plní svojí roli. Navíc je spoustu nadnárodních organizací, které vyvíjejí tlak na „špatné“ Rusko a pomyslnou komunistickou třešní na dortu je „výhoda“ zbraní hromadného ničení, které plní odstrašovací funkci. K tomu politolog Jiří Pehe dodává, že „člověk si v podobě nukleárních zbraní vytvořil jakési technologické alter ego, které ho drží v šachu.“ Zda je to pravda či ne, se na akademické půdě rozhodně nerozlouskne. Nevím, zda v tomto případě takovýto „lehkovážný“ optimismus je na místě.
Pak tu máme druhou, dle mého názoru, bohatěji diferencovanou polohu. Ta si je vědoma problematičnosti srovnávání a možných paralel minulosti se současným stavem. Velká válka dle Kvačka nehrozí, ale přiznává, že je závažné a nebezpečné to, že politikům a vojákům přerůstá situace přes hlavu a nedomýšlejí konce. Otázka krátkodobosti nejen politického myšlení viz (Baumann – Tekuté časy). Šebek doplňuje Kvačka v tom, že věří, že všechny krize na evropském kontinentu budou zažehnány. Avšak neubránil se pochybám ohledně nebezpečí „návratu“ do meziválečného období, ve kterém byla společnost ve vážných ekonomických, sociálních i hodnotových krizí a vzedmula se vlna nespokojenosti s demokracií. Z toho pak vyplývaly hlasy pro vládu pevné ruky. A od pevné ruky jakoby kamenem dohodil k válce s další pevnou rukou. Nebo ne? Navíc Hlavačka poukazuje na to, že těch podobností s časy před sto lety a současnými je mnoho a ona „bezpečná síť“ hospodářských, politických a vojenských struktur může při nečekaném zauzlování do jisté míry urychlit katastrofu.
Problémem těchto různých verzí je, dle mého soudu, vágní či povrchně prosvětlený, v názorech imanentní vliv doznívajícího europocentrismu. Mluvíme o Evropě, i když mluvíme o světě. Mluvíme o Rusku, ale přesto zůstáváme u nás, mluvíme o intervenci špatné Ameriky a dobrého Ruska z Kotěhůlek. Elastičnost myšlenek nedostačuje elastičnosti reality a pokus najít určitý řád v soudobé komplexitě se činí z pozic, které nikdy tak komplexní nebyly. Čili jakkoli erudované debaty nad tím, co bylo, je a bude z kotěhůlkovského horizontu v neustále měnící se světové realitě bude vždy na štíru a bude sloužit jako potrava pro intelektuály či hospodské štamgasty. Před katastrofou všichni chytří, po katastrofě taky. Proč jednou nesestoupit z piedestalu „sobě rovných“ a podívat se na zoubek tomu, co se v reálu vlastně děje.
Efko