Pád do lidství
Při vcelku obvyklé stereotypní cestě do školy se mi přihodilo již po druhé něco, co dokonale narušilo zaběhlý chod věcí a rovněž i lidem, kteří sdíleli cestu týmž vlakem. Trať z Prahy přes Pardubice do odlišných cílových stanic, v mém případě vlak končil ve stanici Žilina, je v poslední době skloňována v různých směrech (konkurence - Studen Agency, LEO Express). Též se může „chlubit“, že je jednou (ne-li úplně) z nejfrekventovanějších železniční tratí v ČR. Proto se stává realitou i obrovská šance toho, že tu člověk může jistě za krátkou dobu najít svojí smrt.
Bylo tomu tak i v pondělí 7. května 2013 dopoledne. Náš vlak sice nebyl „katem“ v tu dobu neznámé osoby, ale díky střetu, který se odehrál jízdní soupravě před námi, jsme nabrali velké zpoždění. Zpočátku však nikdo (ani průvodčí) nevěděl detailnější informace. Nikdo nevěděl, komu a jak se přihodila takováto situace a ani nevěděli, jak dlouho budeme čekat, než se zprůjezdní daná oblast. Nebyly ani informace zda bude nějaká náhradní doprava, která by suplovala vlak.
Připadalo mi až pozoruhodné, jak lidé na tuto událost reagovali. Smrt člověka, to, čeho se většina populace „k smrti“ bojí (vlastní smrti) tu v tomto případě perfektně kopírovala Heideggerovy analýzy v jeho díle Bytí a čas. Tedy ta smrt („anonyma“) se nás netýká, je to smrt „někoho“ ne naše. Jakoby se z nespočetného množství úst ozývala tatáž věta: „Nějaký cvok musí skákat do kolejí, když JÁ - jedu do práce, na veledůležitou konferenci, nestihnu další spoj, mám blbou náladu atd.). Jakoby lidé spatřovali hrůzu samotného ukončení jednoho života v tom, že se sami opozdí na místo radikálního uvědomění si závažnosti celé situace. Proboha vždyť někdo umřel TRAGICKY.
Samozřejmě nikdo nevěděl, zda to byl sebevrah či jen někdo, koho neúmyslně srazil vlak. Nicméně dlouho na sebe nedali čekat první „chytráci“. Po chvíli zmatku se tu našla hrstka lidí, která samozřejmě „věděla“. A nebyli bychom v Čechách, aby se si někteří lehkým černým humorem tuto situaci jednoduše překryli. Vtípky na „skokana roku“ atd. se začaly jen trousit. Situace gradovala ve chvíli, kdy si lidé plně uvědomili, že vážně přijedou pozdě. To se začaly dít věci. Nebudu zde popisovat detaily, které mi v místech naháněly až husí kůži z toho, kam až může lidská bezohlednost a egocentričnost sahat. Zkusil bych však udělat jakousi kategorizaci určitého chování lidí, které jsem v mém skromném průzkumu stihl zachytit.
První skupina by se dala nazvat „skupinou klidu“. V průpovídkách typu „to se mi už stalo“, „no nedá se nic dělat, takový je život“, se daly chytit stopy něčeho jako je uvažování nad něčím vážným, nad vlastní konečností. Nicméně jak se rychle objevily, tak i rychle zmizely. Se vší obratností sklouzly do témat měně duši drásajících. Tito lidé méně používali telefony a zařizovali v relativním klidu potřebné věci, které se musely krapet posunout kvůli neplánovanému zpoždění vlaku.
Druhou skupinu jsem pracovně nazval „neklidní“. Reakce u ní byly o poznání hrubšího zrna a to hlavně na vrub oběti havárie. Kladli si otázku: „Proč skáče do kolejí člověk namísto zabití se někde o samotě. Proč tím otravuje ostatní.“ Po minutách strávených na telefonu i tento hrubý tón utichl a pomalu přecházel do stavu skupiny první – do „skupiny klidu“.
Třetí skupina byla skupinou lidí charakterizovanou jako „JÁ – nervní“. Okamžitě po obdržené informaci o zdržení vlaku kvůli střetu vlaku s osobou explodovali. Začali hudrovat a nadávat. Pak přešli do telefonního šílenství. V jejich prožívání ale nešlo tak ani o soucit s obětí, nýbrž o „nerváky“ samé. „JÁ se tam nedostanu včas; jak se opovážil MĚ nějaký magor zdržet. atd.“ Takto naladěni byli po celou dobu a hněv v nich bublal jako magma v sopce, která občas ze sebe vychrlila lávu. Dokonce i při čekání na náhradní dopravu to v nich vřelo. A to bylo cca po půl až tři čtvrtě hodině od oznámené události.
Do čtvrté skupiny bych zařadil sám sebe a pár jedinců. Různě postávali kolem a nezúčastnili se projevů a nelomili rukama a nijak zvlášť se neprojevovali. Pokud mám mluvit jen za sebe, snažil jsem se porozumět celému divadlu, které se přede mnou rozprostřelo a celkovosti situace. Domnívám se, že oněch pár jedinců to mělo podobně. Alespoň v takovém světle jsem je viděl já.
Dle mého by byly takovéto nenadálé situace vhodným materiálem pro analýzu chování lidí. A to z nejrůznějších oborů. Pravdou je, že tato mnou nastíněná kategorizace je opravdu kategorizací v hrubých rysech. A samozřejmě se takováto příhoda nestává každý den někomu, kdo by to mohl bezprostředně a mnohem vhodněji analyzovat. Ale pokud něco takového zažijete, jistě se zaměřte na chování lidí a hlavně na to, jak vy sami tuto mimořádnou situaci chápete a co ve vás vyvolává. Jistě je to při nejmenším velký otřes.
Mně osobně se ukázal nevídaný obrázek. Tedy pokud se člověk nedá úplně zmanipulovat situací a reakcí lidí na situaci takového rázu a začne vnímat celkovost a absurditu chování jedinců, kterou vyvolala „anonymní smrt“ dostává se k neblahému zjištění, že je svědkem „valící se koule“, která na sebe nabaluje opravdu hrůzostrašné obaly. Můžeme si myslet, že lidé nejsou až tak zlí, ale skutečnost mnohdy hovoří trochu jinak. V této mezní situaci bylo možné nahlédnout trochu do duší některých lidí a věřte, že to nebyl milý pohled. Namísto toho, aby se této okolnosti zhostili návratem „k sobě samým, k autenticitě“ a uvědomili si malichernost svých problémů v daný okamžik (zpoždění, nestíhání, odklad), hudrovali a nadávali a hráli stále své sociální role s úsilím naplnit stereotyp a automatismus i přes tuto „brzdu“ v jejich plánu. Mně tato zkušenost otevřela oči a jsem rád, že mě vytrhla z mého plánu a opět jsem si mohl PLNĚ uvědomit, že „VŠE PLYNE, NIC NENÍ NIKDY STEJNÉ, proto ŽIJME PLNĚ SUB SPECIE MORTIS“.
Efko