Od optimismu k samotě

08.06.2013 10:21

       „I´m not a crook“, bránil se v roce 1973 americký prezident Richard Nixon nařčení z účasti na aféře Watergate. O rok později vyvrcholila detektivní práce započatá novináři Woodwardem a Bernsteinem jeho abdikací. Nixon, symptomaticky nazývaný „Tricky Dick“, se tak zapsal do historie nejen jako politik využívající špinavých způsobů, ale také jako muž narcistní a přezíravý. Není mnoho názornějších reprezentantů transformace společnosti na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a její proměny od optimismu k samotě a odtažitosti.

            Když se v roce 1961 stal americkým prezidentem John Fitzgerald Kennedy, zdálo se, že nová dekáda nemůže odstartovat nadějněji. Dovedná reklamní sebeprezentace, krásná první dáma i přitažlivé zkazky o poměru s Marilyn Monroe z něj vytvořily sjednotitele národa a symbol změny.[1] Přestože dva roky po svém zvolení rukou mýty obestřeného atentátníka umírá, „zeitgeist“ let šedesátých na síle neztrácí. Probouzejí se hippies s nechutí k jejich rodiči ustaveným pravidlům, protestují proti násilí a válce ve Vietnamu a rozšiřují pomocí psychedelických drog svůj horizont vnímání. Společnost se mění, nebo snad lépe řečeno, lidé se socializují. Mnoho zejména mladých lidí se cítí být součástí jediného velkého organismu, jež má moc změnit svět a vládnoucí establishment a inspirovat ostatní (nakonec vzpomeňme na československou měkčí verzi, „socialismus s lidskou tváří“).

            Po fenomenálním úspěchu festivalu Woodstock na sklonku šesté dekády dvacátého století se ale vynořují pichlavé otázky: lze vůbec ještě něčím Woodstock překonat? Jaký mělo a má vůbec celé hnutí význam? Zdá se, že vedle sebe existují dva oddělené světy, běžný, občanský a politický. Celá léta trvající manifestace neměla (kromě obdivuhodných uměleckých, zejména hudebních výtvorů) žádný reálný dopad na chod věcí veřejných. Válka ve Vietnamu přes masové protesty zuří dál a v roce 1969 se hlavou státu stává výše zmíněný Richard Nixon. Obdobný progres můžeme pozorovat i v Evropě, kde jsou postupně marginalizovány studentské protesty ve Francii a v Československu dokonce ani zoufalý čin Jana Palacha (a Jana Zajíce) nevyvolá žádnou kruciální společenskou odezvu. Blíží se normalizace, léta sedmdesátá.

            Roku 1971 vstupuje na plátna amerických kin první ze série pěti filmů o nelítostném policistovi Harry Callahanovi Dirty Harry.[2]Zejména první tři snímky, které vznikly v rozmezí pěti let, inspirativně dokumentují přerod společnosti a znázorňují nastupující náladu pesimistických sedmdesátých let.

            Na přelomu dekád vraždí „zelený baret“ Jeffrey Robert MacDonald svou rodinu, nepřiznává se a svaluje vinu na Charlese Mansona. Později je sice usvědčen, nicméně „Mac Charlie“ získává v očích veřejnosti ještě hrůzyplnější podobu. Sám Manson je v roce 1971 odsouzen k trestu smrti, který mu je později změněn na doživotí. Záporná postava filmu Dirty Harry je dlouhovlasý maniak s „protijaderným“ symbolem na opasku, jež vraždí své oběti dalekonosnou puškou, respektive zakopáním. Potácí se po San Francisku, nechává se dobrovolně bít a nepřímo tak referuje o pravé povaze hippes – a synekdochicky reprezentuje jejich zánik.

            Společným jmenovatelem záporných postav je jejich mládí, ať už se jedná o padlého hippie, vražedné policejní komando nebo revoluční bojovníky za lepší zítřky. Latentně se tak manifestuje moralizující akcent a odsuzuje snaha mladých zasáhnout do dění v jejich okolí. Dopravní policisté v Magnum Force samosoudem vykonávají spravedlnost: zabíjí usvědčené mafiány, drogové dealery nebo pasáky s vědomím „vyššího principu mravního“, nikoliv nepodobní jiným drsným motorkářům, Hells Angels, přestože formálně hájící stranu spravedlnosti. V The Enforcer People's Revolutionary Strike Force (PRSF), skupina mladých revoltujících, umísťuje bomby do veřejných prostor a unáší starostu.[3] Diskreditace jakýchkoliv subversivních snah je více než zřejmá: „občas ve tmě potkáš lepší lidi“, tvrdí Harry Callahan a sleduje přitom sluncem zalité San Francisko se svou čtvrtí Haight – Ashbury, srdcem hippies komunity.

            „Společnost je nebezpečná“, snaží se nám sdělit první tři díly série. Korespondují tak s proměnou vnímání veřejných aktivit v sedmdesátých letech, kdy dospíváme k ostražitosti a individualizaci. Naivní ideje jsou vystřídány touhou po penězích, za pláštíkem povznesení lidstva se skrývá jen brutalita a násilí. PRSF v The Enforcer razí heslo „power to the people“, nicméně se nezdráhají podrobit autoritářskému velení Bobbyho Maxwella, který nejenže bezostyšně odpaluje nálože v centru města, ale také neváhá zastřelit zraněnou členku skupiny, aby se nedostala do rukou policie. Jiná revoluční organizace, černošská UHURU, vyznává názor, že „stačí počkat, až se bílí vystřílí“, tedy pasivní rezistenci. Sám Harry Callahan má s „pomocí“ ostatních neblahé zkušenosti, takřka by se dalo aktualizovat mušketýrské motto na „Callahan za všechny, nikdo za Callahana“. Státní správa je navýsost byrokratická, v horším případě prolezlá korupcí nebo vykonávající spravedlnost po svém, nezákonným vražděním dopravními policisty.

            Nicméně i přes logický odsudek zločinců a uvědomělé sebemrskačství státních orgánů se nad všemi jako platónská idea vznáší Systém. Spoléhat se na soudy a policii může být problematické, dokonce životu nebezpečné, přesto je dobré se Systému podřídit. „Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli“, zní otřepaný výrok Winstona Churchilla, který Callahan potvrzuje, když tvrdí, že „nic lepšího nemáme“.

            Chorvatský filozof Boris Buden rozlišuje tři přístupy k vnímání demokracie: naivní, tedy fanatickou přízeň, ironický, který je ztělesněn výrokem Churchilla a Callahana a cynický, reprezentovaný například Richardem Nixonem nebo poručíkem Briggsem z Magnum Force. Ironický náhled je typický tím, že jsme si vědomi chyb a nedostatků, jež demokracie přináší (zkorumpovaní policisté, tendenční soudy), nicméně stále je to přijatelný kompromis, který stojí za to bránit. Cynický přístup naopak vynáší do nebes přednosti demokratického uspořádání, v temných zákoutích ale cynik páchá zločiny slučitelné spíše s autoritářským a totalitárním způsobem vlády. Nixon využívá demokracie jen ke vloupání a odposlouchávání oponentů a poručík Briggs neváhá posvětit činnost vražedného komanda dopravních policistů k udržení pořádku a zejména své reputace.

            Přestože tedy Harry Callahan není rozhodně naivním mužem a reflektuje chyby v Systému, je přesvědčen, že Systém samotný je vhodný, dochází jen k chybám v jeho konkretizacích. Vyzývá přes filmové plátno k podrobení se stávajícím pořádkům a zanechání snah o modifikaci, neřkuli revolučnější proměnu stavu současného. Nakonec musí každý začít sám u sebe a nespoléhat se na pomoc zvenčí: ať už inspektor zatýká vraha na prázdném stadionu amerického fotbalu, opuštěné válečné letadlové lodi nebo v nefunkční věznici Alcatraz, všude je sám. Veřejný prostor je zanechán svému osudu, lidé rezignovali na snahu o socializaci, nahlédli nesmyslnost svého počínání – a víra v Systém se jeví jako nedokonalé, ale jediné spásné východisko.