Od mytologie k logistice a zpět
Poslední únorový víkend i letos patřil vyhlášení Academy Award, ceny známější pod jménem Oscar. Nesetkali jsme se s žádným překvapením, o vítězích se s dětskou marnivostí vyjadřovali kritici napříč médii dávno před předáváním, hrdi na to, že se konečně jednou může jejich obor pyšnit exaktním výstupem. Vášně opadly, fakta zůstanou a neúspěšné filmy vesměs upadnou v zapomnění, na vítěze zapsané v oficiálních análech se bude ještě léta pět chvála jako na ty "oscarové", což se samozřejmě neopomene redundatně zmínit při každé jejich další projekci.
Loňský rok nebyl chudý na kvalitní a vydatné hollywodské filmy. Dočkali jsem se pravidelná dávky velkofilmů, adaptací komiksů, filmů akčních i artových. Jistě, na to jsme zvyklí. Nicméně rozumíme-li 
Hollywoodu jako poli, ve kterém operují velké finanční korporace převlečené do kulturního a jejichž alfou a omegou je zisk, mohlo být mnohem hůře (což mi připomíná vousaté výtky mnohých "uálů" - intelektuálů bez intelektu - kteří se mesiášsky vzdávají komerčních titulů ve prospěch těch nekomerčních, neuvědomujíc si, že jejich "independent movies" jsou financovány ze stejných kapes jako Abraham Lincoln: Vampire Hunter a jiné majstrštyky). U několika děl se povedlo vybalancovat napětí mezi ziskem a kvalitou, takže se nemusíme v kině rdít studem - nutno bohužel konstatovat, že tuto ztrátu nám na roky dopředu vynahradí Troškovy Babovřesky.
Přes výše uvedené je pro nejednoho filmového fanouška zklamání, že oceněn byl zejména trojlístek Argo, Lincoln a Life of Pi. Má to však své latentní opodstatnění: po "hluchém" roku 2012, kdy si titul vydobyl The Artist, film jistě zajímavý, ale nepřekračující rámec stylové retro podívané, bylo třeba přijít s těžším kalibrem. Argo i Lincoln mají mnoho společeného, od chvályhodné výpravy kostýmní a kontextuální až p
o solidní herecké výkony (po právu nejlepší mužský výkon pro Daniela Day-Lewise) a řemeslné zpracování vůbec. Vzájemným, ještě reprezentativnějším pojítkem, je schopnost vyprávět příběh založený na historických momentech, který nabývá mytologického rámce. Lincoln není film o zkoušeném prezidentovi a Argo není film o Američanech v Íránu. Adorno tvrdil, že "nejstarší obava je obava ze ztráty vlastního jména", respektive ze ztráty identity a ukotvení. Oscaři tuto nejistotu zahnali dvojím způsobem: Spielberg pateticky a Argo méně debilně oslavují americkou historii, společnost, hrdinství a sjednocení za společným cílem. Nádavkem Affleckův film ocení roli Hollywoodu při zachraňování rukojmích a happy end je dokonán. Třetí ze zmíněných děl, Life of Pi, je také navýsost účelovým výběrem. Ekologicko-humanistický kýč o africkém chlapci a stádu zvířátek cestujích do Kanady je úlitbou postkolonialistickému pocitu viny a demonstrativním vzkazem, že kritická obec (neboli USA) je jednoznačnou zastánkyní pluralitní společnosti, kde chudý i bohatý si rovno jest, "vezměte si z toho, milí čínští přátelé, příklad".
Není pak překvapením, že filmy, nepasující do tohoto rámce, neuspěly. Jmenujme alespoň The Dark Knight Rises, Skyfall a The Master. První dva uvedené redukují své superhrdiny na obyčejné lidi, alkoholiky, neřkuli mrzáky. Bruce Wayne i 007 mají problém s identitou, stárnou a hledají východisko z neúspěšného života, který v dlouhodobém měřítku vedou. The Master Paula Thomase Andersona je sice film reflektující americkou minulost (vznik scieontologické církve), jenže nepostuluje vhodné odpovědi, ale klade nezřetelné otázky, které je obtížné uspokojit. Pro ideologické účely nevhodní kandidáti, nepraktiční a znepokojující. A to, jak jistě uznáte, v době recese nepotřebujeme.
P.S. Django (Corbucci, 66´, F. Nero) x Django Unchained (Tarantino, 12´, Jamie Foxx)
aneb vyjádření mnohého: "What´s your name?" - "Django. D is silent." - " I know".
DN.