Nic se nezměnilo?
Občas mi přijde, že mé kroky řídí nějaká tajemná síla. Nevím, ale pevně doufám, že tento pocit má vícero lidí. Nejde o to, jestli jsem či nejsem věřící v jakémkoli názorově pluralitním či multikulturně možném smyslu, ani o „něcismus“ (dnes hodně lidí věří v „něco“ – viz. komentáře k tomuto tématu od profesora Halíka), ale spíše o jakýsi pocit, že to všechno, co dělám, do sebe obdivuhodným způsobem zapadá.
Každý víkend se snažím číst Lidové noviny (a jejich přílohu) a k tomu se snažím pořídit i jiný tisk, pokud mám čas. Například Nový prostor nebo noviny A2. Shodou okolností byly v Lidovkách (Téma úvodního článku Orientace – Dědictví disentu od Michala Kopečka) a v A2 (článek Apokalyptická politiky od Jiřího Přibáně) natolik si podobné teze, až mě z toho zamrazilo. Možná jsem přespříliš naivní s oním „duchem prozřetelnosti“, jelikož je možné čísti různé odborné knihy, kde vše se vším souvisí, a když ne, nějakým myslitel to do souvislosti stejně pak dá. Nebo si ve stejný den stačí koupit dvoje noviny a přečíst cosi na internetu a tato témata nalezneme.
Ovšem dlužno dodat, že v české kotlině zas tak originální přístup ke psaní – bez kopírování a měnění ústředních titulků, není vidět. Proto podobnost A2 a Lidovek u mě dostává charakter zvláštnosti. Navíc jsem si nejednou řekl (ale i díky těmto dvou článkům), že je možné v naší době maličko poodhalit paradigma, ve kterém bytostně jsme. Těžko říci, zda je to opravdu ono paradigma, jelikož nemá
me k němu patřičný odstup. Ten možná budou mít další a další generace. Ale přesto mi něco říká, že tomu tak do jisté míry může být. Ale k tématu.
V Lidovkách ze dnů 16. – 17. listopadu 2013 jsme se mohli dočíst o zmíněném dědictví disentu. Dnes se v lecčem názory na disent liší. Někomu je sympatický, jinému zase není. Nicméně o co jde. Václav Havel pojímal politiku a roli občanské společnosti ze zkušeností z disentu a z myšlení, které formovalo „anti-politickou“ strategii obhajoby lidských a občanských práv. Alespoň tak to píše Kopeček. Ona „antipolitika“ v dobách totality byla odporem, jenž byl situován do oblasti morálky, životního stylu a solidaritních společenství. Dále nešlo o pouhou „technologii“ moci a sledování svých individuálních zájmů, ale spíše to byla morálně zakotvená služba veřejnosti. Kopeček dále píše, že občanská společnosti jako mohutná, sebestrukturující se vrstva společenské a občanské aktivity byla Havlovi potřebným korektivem i perspektivou kritiky zvěcnělého politikaření partajních profesionálů. Odtud je jasné vymezení vůči jeho antipodu – Václavu Klausovi.
Významný filosof a sociolog, čerstvě Zemanem vyznamenaný medailí Za zásluhy, Václav Bělohradský na konci 90. let shrnul onu „antipolitiku“ dle Kopečka takto: Antipolitika je podle něj morálním kýčem, který je příznakem nedospělosti české politické kultury. Katastrofálním důsledkem dlouhodobé hegemonie morálního kýče v naší politické kultuře je to, že místo politické opozice se formuje vždy opozice vůči politice. Tím se vytváří, dle Bělohradského, dichotomie vidění. Na jedné straně jsou ti slušní a druhé jsou ti zkorumpovaní. Antipolitické chápání politiky ve jménu vyšších, morálních hodnot dle něj ubíjí zdravý pragmatismus a schopnost racionálně vyjednávat o zájmech. Dalo by se namítnout, že tu jde rozum proti srdci. Rozumově chladným býval i v rozbouřených situacích Václav „neomylný“ Klaus. Myslím si, že i v politice (tak jako v běžném životě) platí ono Pascalovo „srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení“. Bohužel se na to nehledí a konkrétně Klaus (představitel ryzího pragmatismu) své srdce projevil možná tehdy, kdy brázdil sjezdovky a usmíval se do kamery (ale kdo ví, třeba mu jen přimrzl úsměv).
Nicméně je důležité dále podotknout, že tyto antipolitické impulzy nabíraly dále hodně populistickou tvář (dle Kopečka – v dobách opoziční smlouvy v roce 1998). Jak ukázaly nejen letošní parlamentní volby, tyto populistické „špatně moralistní“ jsou využity novými seskupeními (Úsvit, Ano, dříve VV). Podle Kopečka je v českém prostředí dědictví antipolitiky jakožto latentní jazyk morálního pobouření úspěšný. A právě populistická antipolitika svým způsobem přebírá roli skrytého opozičního jazyka umožňujícího kritiku nedostatků a chyb současného fungování české demokracie, bohužel bez patřičné alternativy k systému či svým programem. Zůstává tedy pouze jakýmsi morálním impulzem a rozhořčením nad stavem věcí veřejných, dodává Kopeček.
S takto nakousnutým tématem se v mnohém prolíná článek Apokalyptická politika Jiřího Přibáně v novinách A2 z 6. 11. 2013. Ale proč apokalyptická? Autor uvádí, že tradiční člověk očekával apokalypsu jako událost, ve které dojde k zániku lidské obce a bude definitivně ustavena Augustinova obec Boží (v ní nahradí temnotu lidských dějin věčná záře Boží milosti), dnešní člověk vyžaduje takovou apokalypsu, jakési odhalení dobra a jeho vítězství nad zlem – tady a teď. Tím se apokalypsa dostala do každodennosti, v níž se vše převádí na souboj dobra se zlem a to v nejrůznějších odvětvích (výchova, vědecké objevy, lékařská péče, podnikání, politický boj).
Politika se tedy stává rovněž záležitostí (nebo se již stala?) boje dobra se zlem, i přesto, že zastánci jednotlivých partají mají dosti zcestné a hlavně odlišné chápání dobra a zla. Záleží, z které strany se podíváme. I přes toto odlišné vidění, které je vlastní snad každému člověku se tito apokalyptičtí jezdci někomu (těm nekritickým?) jeví, jako spása. Jako ti, kteří dokáží se svými oři a kopími rozehnat mlhu a tmu toho, co „nás všechny“ silně nadzdvihává ze židlí před obrazovkou s pivem v ruce nebo od plného košíku v pátek v Kauflandu.
Dalším velice výstižným postřehem Přibáně je to, že tento boj „rytířů světla“ by nemohl v apokalyptické společnosti být, pokud by tu nepanoval obecný názor, podle něhož politika je jen svinstvo a všichni, kdo ji provozují, jsou lotři (to není však záležitostí jen České republiky, podotýká). V konečném důsledku jde o to, že čím více jsou občané politikou znechuceni a frustrováni, tím více od ní paradoxně očekávají morální řešení politických problémů a její vlastní očištění. Pomyslným výsledkem je polarizace společnosti a rostoucí konfrontace mezi jednotlivými stranami, které nemohou být už jen v opozici, ale přímo se snaží paralyzovat politický proces ve jménu boje proti takovému zlu. Přibáň proto uzavírá tím, že dochází k útěku voličů před politikou a hledání apokalyptických jezdců – nových politických vůdců, kteří „zlé“ politiky vyženou a nastolí opět „dobré“ pořádky, protože jsou současnou zkorumpovanou politikou neposkvrnění, a tedy čistí v očích svých voličů.
Avšak chyba lávky. Bohužel se zdá, že vrcholnou politiku „většina z nás“ bere, řečeno feldkurátem Katzem, jako divadlo nebo nějaký kinotheátr, který je někde „tam venku“. Ale to je dosti scestné. Navíc tu v hojné míře nefunguje paměť. Kolektivní paměť, zdá se, nejlépe funguje u těch, kterým se dobře dařilo za bývalého režimu, a nyní mají plno keců kolem soudobého, řekněme americko-evropského „otevřeného“ režimu, ve kterém se nejen díky svému vzdělání a jinému očekávání po 89 roce či jejich soudobé špatné situaci, nemohou či nechtějí vyznat a žít v ní.
Je proto nutné tvořit demokracii každým dnem a uvědomit si, že „nájezdníci světla“ viz například málo, hodně málo médii (členové Mafra) proklepávaný spásonosný dříč, makáč „Endrů“, který chce stát řídit jako firmu (nesvobodná hierarchie, poslouchání nadřízeného a soustředění na výkon a výnos) bude spíše ve světle tohoto článku jen ten, kterému lidi naletěli. Doufám, že ostatní, kteří chtějí otevírat diskuze a poukazovat na problémy společnosti nebudou firmou Česká republika dotlačeni k poslušnosti u pásu na blahobytný život, který si stejně plnými doušky užijí za nás ti „nahoře“. Čili řídit se srdcem, ale i rozumem a dojít do stavu, kdy „dolních deset“ bude odpovědnými (ne moralistn
ími) občany, kteří si dobydou svá práva a budou spolehlivě kontrolovat ty, kterým propůjčili ve volbách svůj hlas na správu obce. „Oni“ jsou ti, kterým jsme „my“ propůjčili ve volbách hlas, aby „nás“ „oni“ zastupovali ve věcech veřejných. „Oni“ jsou proto odpovědní „nám“, těm, kdo je zvolili a my máme tedy právo a povinnosti za to, co „oni“ „nám“ dělají. Ale musíme to dát jasně najevo. Ne obecnou pasivitou a s morálními kecy na jazyku, když je leckterým morálka vzdálená asi tak, jako je vzdálený Mauricius Arktidě.
(Efko)