McDonald a matrjóšky
Oliver Stone na karlovarském filmovém festivalu rozvířil stojaté vody okurkové sezóny svými "skandálními" výroky o komunismu, USA apod. (viz např. https://kultura.idnes.cz/oliver-stone-a-agitace-v-karlovych-varech-f1d-/filmvideo.aspx?c=A130708_142930_filmvideo_vha, https://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/oliver-stone-cynicky-provokater-nebo-naiva). Ovšem jádro Stoneova sdělení tkví v něčem jiném, než v prvoplánové adoraci kubánského režimu nebo iránské teokracie, jak se nám to mnozí kritičtí novináři snaží předestřít. Pokud už americký režisér srovnává americký a bývalý sovětský režim, činí to na úrovni jemu blízké, tedy mediální a kulturní (zábavní) a upozorňuje na skutečnost, že diktatura může mít různé podoby, nemusí vždy nutně vraždit.
Novinářská (i diskutérská) recepece Stoneových názorů však mnohem spíše akcentuje současné české vidění světa, které je naivně polarizováno do pólu primitivního antikomusmu, obdivu k Západu a na straně druhé nekritického revizionismu reálného socialismu a levice jako takové. Zdá se, že v tuzemsku žádná kompromisní zóna mezi oběma postoji neexistuje, a pokud občan plně nezastává ani jeden z krajních názorů, je bryskně označen za blba, který "nic neví".
S inspirativním náhledem na současné problémy bývalého "ostbloku" přichází chorvatský filozof a kulturolog Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu s podtitulem Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. Buden je insider, zná z osobní zkušenosti vývoj bývalého východního bloku a není šokující, že víceméně všechny postkomunistické státy prochází podobným progresem. A ten není lichotivý, a to ani k Západu. Stěžejním tématem, jak nakonec z podtitulu vyplývá, je
společnost a její role. Buden je dalek toho, aby jakýmkoliv způsobem obhajoval režim reálného socialismu, nicméně musí připustit, že zachovával v platnosti pojem společnosti. V padesátých a šedestátých letech byl tento termín myšlen ještě upřímně: většina lidí opravdu věřila utopii o sjednocené a zdokonalující se societě. Nástup normalizace sice znamenal vystřízlivění, nicméně společnost (přestože nyní už ne-upřímně) se projevovala dále - lidé chodili do májových průvodů, kolektivně slavili svátky, po milionech podepisovali odsudky imperialismu. V důsledku bylo nakonec irelevantní, zda opravdu věří předestřené utopii, prostě se podle ní chovali.
Obdobný situace ale byla i na Západě. Konfrontace se Sovětským svazem neprobíhala pouze na úrovni válečné a vojenské, ale i na úrovni "péče o společnost". Idea sociálního státu vznikla na Východě, liberální Západ, a zejména Evropa, vlastně kopírovala nedokonalý model sociálního státu v Československu a jiných zemích. Navíc, společnost na obou stranách barikády byla vyhraněná proti svému protějšku a tím, paradoxně, velmi soudržná sama o sobě. Po revolucích na přelomu devadesátých let se situace výrazně změnila.
Buden změny nazývá jako "konec utopií". Konec snu o komunismu a konec utopie industriální moderny, které provází rozpad společenských vazeb, bohužel na Východě rychleji než na Západě. Celý socialistický blok přebírá redukovanou podobu liberalismu, jež se projevuje nezdravou individualizací a překotnou komercionalizací v podstatě všeho, celé to za potlesku západních bratří, kteří s Fukuyamou oslavují "konec dějin" a nástup "posthistorických" (rozuměj liberálně demokratických) společností jako nejdokonalejší formy státního uspořádání. V Československu i jinde nastává konec utopie, sice zvrácené, ale alespoň vytvářející jednotící charakter národa. Na druhém břehu se děje obdobné, protože mizí nepřítel, proti kterému je možno se vymezit.
"Naděje bez společnosti" je tak signifikatní jev současného světa. Například korupce, podotýká Buden, není způsobena nedokonalostí našeho přechodu k principům liberalismu, ale ztrátou společnosti. Korupční rodina, dá-li se to tak nazvat, nahrazuje v mnohém předchozí společenské vazby a funguje jako velmi zmrzačená forma pocitu society. Tedy nevyhnutelný jev, nikoliv přechodný.
Číst Budenův Konec postkomunismu není čtení radostné, nicméně je trefné. Poukazuje na skutečnost, že pro lidi a jejich produktivní život je důležíté žít alespoň v náznaku utopie (proto například v mnohých postkomunistických zemích návrat k náboženství), protože jinak žití postrádá smysl. Nakonec mnohé protesty proti vládě v tuzemsku jsou pouhým výkřikem do tmy, jelikož postrádájí jakýkoliv efekt na nezúčastněné, kterým protestem nikdo nenabídne produktivní řešení situace.
Být v kůži kritických hlasů oponujících Stoneovi, byl bych opatrnější. Více než dvacet let po Sametové revoluci už není příliš oprávněné bezvýhradně obhajovat západní liberalismus a jakékoliv zmínky o jeho krizi (viz Snowden a "Velký Bratr") odsuzovat poukazy na Jáchymov a Miladu Horákovou. Stačí si neplést hrušky a jablka.
Boris Buden: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti.
Rybka Publishers, Praha, 2013.
dN.