Komunity v denním světle
Je to již zhruba rok, co jsem psal seminární práci s názvem “Budoucnost států?“. A to na základě rozhovoru v Novém prostoru (www.novyprostor.cz/clanky/389/na-tom-sakra-zalezi.html) s rakouským filmovým režisérem a mediálním teoretikem Paulem Poetem. Ten v roce 2010 natočil film s názvem Der Staat bin Ich (stát jsem já), který zachycuje život v nezávislých společenstvích. K mému překvapení jsem zjistil, že existuje na světě už několik stovek takovýchto komunit či společenství.
Názory Poeta v době, kdy jsem psal onu zmiňovanou práci, mi byly velmi blízké a i dnes jeho postoj k soudobé společnosti a dění kolem nás víceméně sdílím. Říká například, že celý svět je čím dál více stejný. Miliardy lidí jsou orientovány jedním směrem, přičemž se zaměřují na striktně kapitalistické hodnoty. Totiž na výkon, ekonomizaci a plnění úkolů. Tato mašinérie a neustálé honění se za něčím, pro něco, kvůli něčemu nedovolí člověku se zastavit. Lidé nemají čas a asi schopnost na konfrontaci se současnými trendy. Ono ani není vůbec žádoucí se zastavit. Poet dále říká, že si málokdo dokáže představit něco jiného než to, co je dnes. Většina prostě sčítá čísla a peníze. Inspirací pro potřebný odpor a „vymanění se“ z obklopujícího a všeprostupujícího, vtíravého světa mnohdy nesmyslných regulí, ekonomizace, zajetosti, neosobnosti a v neposlední řadě konzumu, jsou pro Poeta ony komunity.
Mezi nejznámější patří americká komunita Arcosanti, holandská Hobbitstee, belgická La Grande Cense, bulharská Nadezhda či dánská Christiania. U nás vzniká alternativní městečko v Domoradicích u Vysokého mýta a na diskusních fórech jsem našel spoustu lidí, kteří shánějí další nadšence pro vydání se jiným směrem. I přesto, že každá z oněch komunit je odlišná, dalo by se dle mého soudu najít jejich společné jádro. Tím je bezesporu aktivní přístup k tomu něco dělat proti praktikám soudobého státu a stále se rozevírající propasti mezi chudými a bohatými, osamostatnění se co do potravin, sousedská vztahovost, založená na konkrétních promluvách, vzájemné pomoci a na spolupráci. V neposlední řadě jim jde o zmírnění ničivých dopadů na planetu Zemi. Čili jsou ekologicky zaměření. Není to ideální?
Další informace o společenstvích přinesl opět časopis Nový prostor a to momentální aktuální číslo s tématem Afrika. Též bude dostupný v archivu na stránkách www.novyprostor.cz. V článku s názvem “Bydlení bez hranic?“ si jeho autorka Iamme Candlewick položila otázku proč nejde něco podobného (squatting, komunity), když to jde v jiných evropských státech. Odpovídá si sama. Nejde to kvůli neprůstřelnému systému, přísných zákonů proti squattingu a nedostatku odvahy.
Dále v článku popisuje život různorodých lidí žijících v Meta Rose. Z článku vyplývá, že Meta Rosa je název pro dům, který odkoupili lidé z plagwitzské komunity a společně ho i opravili. Lidé v tomto domě spojuje motto pomáhat druhým. Podporují nákup místního, sezónního, vegetariánského a fairtradového jídla. Vaří pro bezdomovce, pořádají workshopy, koncerty, politické akce atd.
Na západě od Plagwitzu se mezi Berlínem a Kasselem rozkládá jakási vesnická sestra komunity v Meta Rose. Ta se jmenuje Schönhagen. Skládá se z rozličných budov od rozestavěných domů, přes týpí až k maringotkám. Žije zde deset rodin a čtyři „singles“. Celá tato vesnička je postavena na práci s přírodou a v přírodě. S vnějším světem komunikuje zejména produkcí a prodejem biosemen všech druhů zeleniny a bylin. Autorka článku dále podrobněji rozebírá své zážitky z cest po komunitách a je cítit, že se jí tento směr a idea vcelku týká. Mnohdy se zdá, že je to nový začátek a že tímto směrem se bude stále ubírat víc a víc nadšenců nejen v zahraničí, ale i u nás.
Souběžně s Novým prostorem jsem se dostal ke knize Vzpoura přichází, která byla u nás letos přeložená a vydaná. V tomto společensko-politickém eseji v kapitole s názvem „Méně statků, více vztahů“ se píše o ekonomice, krizích, iluzích atd. Ostré vyjádření na účet ekonomie a ekonomiky by rozhodně Václav Klaus nesnesl. Pokud by se znovu uchýlil k psaní nějaké další populárně naučné knihy typu Modrá, nikoli zelená planeta, určitě by ke knize Vzpoura přichází a názorům v ní obsažených, přiřadil zamračeného smajlíka. Někdy možná neutrálního.
K ostrým vyjádřením například patří i to, že třicet let masové nezaměstnanosti, „krize“, pomalého růstu a přesto stále ještě chtějí, abychom věřili v ekonomii. I přes iluze typu, že blaho lidu zajistí levicová vláda (1981-1983), iluze prachatých let, kdy se všichni lidé měli stát boháči, obchodníky a drobnými spekulanty (1986-1989) a iluze internetu, kdy všichni měli najít virtuální zaměstnání díky tomu, že budou stále in a online (1998-2001). Dlužno říci, že autor popisuje jevy ve Francii. Autoři Vzpoury kriticky podotýkají, že nejde o to krizi ekonomiky, nýbrž že ekonomie je tou krizí. Není nedostatek práce, ale práce je nadbytečná. Díky tomuto spisu je možné se podívat na dnešní stav společnosti (konkrétně ve Francii, ale některá tvrzení lze zobecnit) a na trendy, nejen ony komunitu v rámci širších vztahů.
Autoři načrtávají problém skrze grafika v ručně vyrobeném svetru, který pije ovocný koktejl v kruhu přátel na terase etnokavárny. Takoví lidé později budou okopávat půdu jakési městské zahrádky a druzí se budou zabývat hrnčířstvím, zenem nebo animovaným filmem. Sdílí oprávněnou víru, že tvoří nové lidstvo, moudřejší, vytříbenější, poslední. A mají pravdu. Apple a nerůst (nerůstem se zde myslí alternativa k postupující apokalypse způsobené růstem a dobou orientovanou na neustálý růst – HDP atd.) si v pohledu na budoucí civilizaci podivuhodně rozumějí. Podle autorů idea jedněch, že bychom se měli vrátit k někdejšímu způsobu hospodaření, je příhodnou mlhovinou, z níž vystupuje idea druhých o velkém technologickém skoku.
Sbližování těchto dvou skupin (technika a „hospodáři“) není náhodné. Podle autorů knihy se toto sbližování projevuje úsilným pochodem, jehož cílem je nalezení náhrady za ekonomické paradigma. Kapitalismus ke svému prospěchu rozvrátil zbytky sociálních vazeb a teď se pouští do jejich nového budování na svých vlastních základech. Současná podoba metropolitní družnosti je jeho líhní. Této nové lidskosti odpovídá nová ekonomie, která už nechce být oblastí oddělenou od existence, nýbrž jejím tkanivem, která by ráda byla látkou lidských vztahů; novou definicí práce jako práce na sobě a Kapitálu jako lidského kapitálu; novým pojetím výroby jako výroby relačních statků a spotřeby jako spotřeby situací; a především novým pojetím hodnoty, která má zahrnout všechny vlastnosti živých bytostí.
Ekovesnice, průmyslové kamery, spiritualita, biotechnologie a pospolitost patří k témuž rodícímu se „civilizačnímu paradigmatu“, paradigmatu totální ekonomie vytvořené od základů. Jeho intelektuální matricí není nic jiného než kybernetika, věda o systémech, tedy o jejich kontrole. Autoři ke konci kapitoly mluví o tom, že k definitivnímu prosazení ekonomie během 17. století bylo potřeba eliminovat nepohodlné a potížisty (blázny, čarodějnice, požitkáře atd.) a k prosazení této nové ekonomie bude potřeba podobné selekce. Závěrem dodávají, že již tolikrát ohlašovaný chaos bude příležitostí k tomu třídění, anebo našim vítězstvím nad tímto odporným projektem. Jestli se naplní tato proroctví, máme se tedy nač „těšit“.
Téma komunit, jejich zakládání, fungování na bázi dobrovolnosti, otevřenosti a spolupráce, je jistě pozoruhodné. Někteří o tom již hovoří a shánějí informace. Škoda, že se o squattingu a podobných experimentech a stylů, jak žít, mluví v našich médiích přes negativní plátno. Cokoli cizího a nového nám má být rovněž cizí? Co naše veřejná propaganda nazve jako špatné, má se podle toho řídit i člověk jako individuum? Ne! I přes některá negativa komunit a jich týkajících se potencionálních hrozeb pro ně jsem.
Efko