Roztínání gordického uzlu
Ukrajinská krize se skloňuje ve všech pádech, zpravodajové vypráví emotivní příběhy revoluce, fotky vítězů i ponížených plní fotorubriky tuzemských novin a videa bojů jsou oblíbeným artiklem sdíleným pro zábavu i poučení na sociálních sítích. Jakkoliv síla příběhu ochabuje (revoluční étos Majdanu si prostě svých dvacet minut slávy už vybral), tuzemská média pokračují ve vyprávění, které má jednoznačně stanovené póly dobra a zla.
Problém není v tom, že by zpravodajství bylo neobjektivní: objektivní být ani nemůže. Včerejšek už je historií, dnešní den nám dává jenom možnost z něj vytvořit narativ, respektive do narativu adaptovat. Kontury vyprávění byly stanoveny dříve (v případě Ukrajiny Oranžovou revolucí v roce 2004), jenže o spravedlnost či pravdu - v našem případě snad dopátrání se nezpochybnitelného důkazu o legitimitě a legálnosti své verze, která nutně musí mít přesah nad mezinárodními dohodami - jde až na místě posledním: je to záležitost odborných disputací, nikoliv řešení krize.
Jenže právě rétoriku hry na dobro a lež, mezi které lze zřetelně vymezit hranici, nepokrytě převzala většina tuzemských médií. Náplní jejich práce ale není být svědomím jednoho či druhého národa, spoluvytvářet mýty o hrdinech a zlých hoších, zastávat roli vědoucího vypravěče, jež na čtenářské a divácké preference nebere ohled. Cíl není být ani objektivní - každá historické vyprávění je více či méně subjektivní (a to přece nemůže být pro žurnalisty žádná novinka), ale být neutrální: nezamlčovat informace a zasazovat je do kontextu.
Koexistují tak vedle sebe dva diskurzy: oficiální a neoficiální, lidový, čerpající svou sílu vymezením se proti prvně jmenovanému. Boris Buden mluvil o tom, že postkomunistické státy střední Evropy byly vmanipulány (a chtěly se nechat vmanipulovat) do rolí dětí, kterým je vyspělý Západ poručníkem. Tahle rétorika přestala oficiálně fungovat, nicméně zanechala potomky, kterými se nyní zdají být právě čeští novináři. V podstatě - jakkoliv mnohdy nezáměrně - přesouvají submisivní roli dětí na jinou úroveň, o pár kilometrů na východ. Nyní jsme my, poučená a vychovaná střední Evropa, poručníkem těch méně kultivovaných: Ukrajinců na straně jedné, Rusů na straně druhé. Připomíná to scénu z oscarového Kolji, kde se moudrý zralý muž stará o zmatené (a proto často spratkovité) ruské dítě, poučuje ho o zásadách správného života: opravdu symbolický políček ruských okupantům, který v souvislostech ukrajinské krize můžeme s radostí zopakovat.
Na pozadí nezpochybnitelného dobra pak vzniká diskurzi neoficiální: a binární opozice své hodnoty zrcadlově obrací. Protože, nepřipomíná pak napříkad rétorika článku Luboše Palaty Tak si ten plyn, pane Putine, zavřete. Bude konec váš, ne náš (https://zpravy.idnes.cz/komentar-lubose-palaty-k-putinovym-plynovym-vyhruzkam-p24-/zahranicni.aspx?c=A140410_193311_zahranicni_pul) mnohé články normalizačního Rudého práva? (To není oblíbený příměr - klišé, každý může posoudit sám: https://archiv.ucl.cas.cz/?path=RudePravo). Oficiální jednohlasný diskurz pak funguje kontraproduktivně, ve svém unisono provedení vytváření dojem, že koncept zprávy byl jaksi determinován jinými prostředky než autentickou výpovědí - jakkoliv původní výpověď být může. Jde vlastně o známý příběh: už v normalizaci se v ryzím soukromí mnozí subverzivně vyjadřovali proti režimu, jsa přesvědčeni, že prohlédli transparentní "zdřevěnělou" ideologii moci. Pokud se obdobná situace opakuje, historická pamět může být probuzena ze svého spánku a přivedena k hlasu, které se znovu projevuje - nikoliv již striktně soukromým - protioficiálním charakterem (příznačné je, že dnes se toto vymezení vede primárně proti médiím a nikoliv politikům: ti roli "konstruktérů reality" ztratili).
Účelem zde není posoudit, kdo je v právu a kdo agresor, jen upozornit, že jednostranná interpretace situace i širokého kontextu může vyvolat nepříjemné důsledky: vzniknou jen dva nesmiřitelné tábory - těch, kteří bezmezně adorují Západní politiku a jakýkoliv její krok (možná by tuzemským novinářům prospěla exkurze např. do britské mediální krajiny, kde je názorová pestrost značně rozmanitější) a na straně druhé obdobně vědoucích, kteří ví, kde se pravda skrývá a kdo ji účelově zamlčuje. Jenže pouze štěkají a karavana jede dál - nakonec, na to bychom už v českém světaznalém prostředí měli být zvyklí.
(dN.)