Jak je to tu s hidžábem?

04.02.2014 21:52

Každoročně němečtí lingvisté vyhlašují slovo roku a jejich čeští kolegové – respektive novináři – nezůstávají tomuto západnímu zvyku nic dlužni a překládají ho do tuzemského prostředí. Podle Lidových novin bylo slovem, které nejlépe postihuje uplynulých dvanáct měsíců, realizace, zejména zásluhou politických představitelů redundantně opakujících zmíněný výraz při každé příležitosti, lhostejno, zda užitý výraz smysl v kontextu jejich sdělení dává, nebo je pouhou berličkou voleným zástupcům s malou slovní zásobou.

            Nicméně v českém prostředí minulý rok cirkuloval i jiný výraz, nepovšimnut ve výsledcích liberálního deníku: hidžáb, který označuje šátek oblékaný arabskými ženami. Očividný arabský původ slova zakrývá i rozdíl mezi hidžábem a nikábem; druhé jmenované je jednolitou rouškou s průzorem pro oči, šátek samozřejmě primárně funguje jako pokrývka vlasů - ovšem dopad pro adresáty je podobný: konotuje jinakost, cizorodost, nebezpečí. Například internetový portál Mladé fronty Dnes na sklonku loňského března publikuje článek „Učitelka v lišovské školce nosí hidžáb, stala se muslimkou“[1] a regionální zpravodajský web prohlašuje, že „Islamistka ve škole v Lišově vyvolává poprask“.[2] Po několika měsících letního klidu se ovšem vynořuje podobné téma úzce spjaté s arabským šátkem a školním prostředím: „Muslimské dívky nemohly nosit hidžáb. Ze školy proto odešly“[3] a problematiku arabských studentek na střední zdravotnické škole nám přibližuje i Česká televize, nahradivší arabský výraz českým ekvivalentem: „Muslimky opustily českou školu, zakazovala jim nosit šátek.“[4]

            Otázka tak zní, jaké poselství nám texty sdělují, respektive jakým způsobem usměrňují čtení a jaké mýty vytváří. Společným jmenovatelem je kromě arabského šátku důraz na vzdělávací instituce – školku a školu – jež ve výše zmíněných názvech článků symbolizují jejich úctyhodnou roli, kultivaci mladé generace. Ačkoliv až na jeden titulek („Islamistka ve škole v Lišově vyvolává poprask“) jsou ostatní konstruovány jako pouhé faktické sdělení bez použití emoční funkce, v důsledku je „suchopárnost“ nadpisů zcela irelevantní: samotná reference ke školskému systému je lákadlem, které přitahuje čtenáře bez rozdílu společenského zařazení, každý má bezprostřední zkušenost s určitou úrovní edukace, mnozí se posléze potýkají ze zkušeností svých dětí a příbuzných: a každý tak cítí vnitřní pnutí se k problematice vyjádřit, protože pronikl či proniká do fungování vzdělávacích institucí.

            Ona potřeba vyjadřovat se, kritizovat a navrhovat spásná řešení referuje k roli vzdělávacích institucí v dané společnosti vůbec. Školství je možné chápat jako nezbytnou součást society, bez které by byla neúplná a nemohla se reprodukovat, ztratila by se svá specifika a byla by postmodernisticky zaměnitelná:[5]  zde vstupuje do hry naturalizace, nehybná přirozenost mýtů, která je podle Barthese vlastní pravici. Naturalizace tak zatvrzele brání jakékoliv subversivní snaze.

            „Pokud se v dohledu objeví někdo jiný, maloburžoa zavře oči, ignoruje a popírá ho, anebo jej přemění na sebe sama. V maloburžoazním univerzu se všechny akty konfrontace stávají akty zrcadlení, vše, co je jiné, je redukováno na stejné. (…) Jinakost totiž představuje skandál útočící na esenci.“[6]

            Útok na „esenci“ se reprezentuje v obhajobě důvodů vyobcování studentek ze střední zdravotnické školy. Mluvčí ministerstva školství tvrdí, že sice neexistují žádná závazná právní ustanovení zakazující nošení šátků a rozhodnutí pak zůstává na straně školy a jejich pravidel, ale ředitelka svůj výnos obhajuje „společenským chováním, které je takto dáno“.[7] Abstraktní představa „společenského chování“, které je nejen na úrovni zákonů, nýbrž je v mnohých případech převyšuje, je ekvivalentem přístupu postmodernismu, který demokraticky uznává odlišné způsoby vyjádření, ale popírá je v momentě, kdy se zdají být narušiteli řádu. V devadesátých letech, možná v důsledku clintonovské politiky přátelského multikulturalismu, maloburžoazie zavírala oči a ignorovala potenciální nebezpečí jinakosti[8] (mnozí by namítli, že to nebyla ignorace, ale naopak přátelské přijetí), postupem času však pochopila, že je nutné jinakost transformovat ve stejnost.

            Vezměme si na pomoc fotografii, která doplňuje článek České televize:[9]

            Autor obohatil fotografii o vyčerpávající popisek: Muslimská dívka. Ke stručné nápovědě – abychom dosáhli úplnějšího označovaného – by bylo produktivní doplnit čte knihu. A bylo by podobně legitimní se domnívat, alespoň se znalostmi běžného Středoevropana o islámu, že dívka se pohroužila do Koránu či jiné náboženské literatury Korán osvětlující. Nás ovšem zajímá sekundární sémiologický systém, způsob vytváření mýtu, který je čtenářem – v našem případě fotografie – přijímán jako přirozený, nikoliv umělý.[10]

            Mladá dívka je oblečena v hidžáb, arabský šátek, který nezakrývá celý obličej, ale pouze vlasy. Zdá se, že je zaujatě pohroužena v četbu zřejmě náboženské literatury, vzdálenost očí od čteného je malá, fotograf ji nejspíše zachytil v momentě hluboké koncentrace. Nicméně představa fanatické recepce textu, která by mohla vést k fanatickým činům, je vyvrácena pootevřenými ústy signalizující okouzlení – nevinné okouzlení, tak typické pro mladickou zvědavost. S odhlédnutím od zjevné arabštiny, kterou je kniha psána a muslimského oblečení se nám na fotografii vyjevuje obraz půvabné dívky v rozpuku mládí, jež zaujatě plní společenskou roli přiměřenou jejímu věku, vzdělávání.

            A v tomto okamžiku můžeme vidět nikoliv arabskou dívku, ale veskrze evropskou, neřkuli západní reprezentaci. Přestože studentka obléká hidžáb, ten je nikoliv černé, tmavé barvy, ale svěží růžové, oblíbené u dam od útlého mládí. Důraz na sebeprezentaci signifikuje upravené obočí a řasy, odstín rtěnky nekonfliktně splývá s barvou nošeného hidžábu. Dívka evidentně není nucena nosit nikáb, jež kromě očí zakrývá veškeré tělo, a proto si dokázala osvojit západní umění líčení a decentní úpravy zevnějšku vůbec. A nakonec tím možná nejméně obvyklým pro arabskou dívku je právě ona kniha, přestože arabská: představa o islámském školství je konstruována tak, že ženy a dívky stěží mohou navštěvovat vzdělávací instituce, neřkuli naučit se číst.  

            Z námi komentované fotografie vyplývá zmiňovaná snaha redukovat jinakost na stejnost, kterou my reprezentujeme. Z původní kultury, jež přísně normuje exkluzivitu vzdělání i přijatelný kód oblékání, zbývají jen nejostentativnější znaky, typické oblečení transformované v módní doplněk a osvojení si znalosti písma ženou symbolizující export emancipace, západního civilizačního výdobytku, do primitivních kultur.

            Ovšem naivní domněnka, že významné opuštění kulturních zvyklostí a zachování si jen některých, nejvíce tradičních, je dostatečným ústupkem, je mylná. Barthesovská pravice reprezentovaná maloburžoazií si žádá absolutní redukci: „Chceš-li žít v Česku, chovej se podle zdejších zvyklostí. Nechceš-li, vrať se, odkud jsi přišel!“ píše Karel Chrastina. Rostislav Šimorda dodává: „Když nechtějí respektovat naše zvyky, tak jim nikdo nebrání v odjezdu do jejich svobodné země! Braňme si naše zvyklosti a naší kulturu.“[11] Citované diskusní příspěvky netematizují jen odpor k jinakosti ve prospěch uniformity, nýbrž zvýznamňují i jiný rys pravicového přirozena, tautologii:

            „K tautologii se uchylujeme stejně jako ke strachu, hněvu či smutku, když se nám nedostává vysvětlení…(…)…tautologie zakládá mrtvý, nehybný svět.“[12]

            Nekritická adorace vlastní kultury a způsobu života obhajovaná otevřeností demokratického systému, rovností příležitostí a šancemi pro každého, je často argumentačně prázdná: „Nemám je rád, protože je nemám rád“ či „Chovejte se tak, jak se máte chovat“ jsou modelové příklady vysvětlení, jež autorita předkládá utlačovaným. Podobně jako tyto formulace používají rodiče vůči dětem („To se nedělá! Proč? Prostě se to nedělá!“), na jiné úrovni to používá autorita – založená fukuyamovským tvrzením, že demokracie je vrcholem a jedinou možnou variantou společenského uspořádání – k poučování „dětí“, které nedosáhly stejné civilizační vyspělosti. Jednoduše není nutné vysvětlovat to, co je všem jasné.

            Pokud se vrátíme k problematice vzdělávacích institucí, v jejichž prostorách „šátková aféra“ vypukla, můžeme se vydat několika směry: jedním možným je buržoazní figura vakcíny, která přiznává dílčí selhání instituce jen proto, aby zakryla selhání celkové. Roland Barthes to nazývá „liberální léčbou“.[13] Oním partikulárním pochybením je právě vyjádření, že „české zákony nijak neupravují otázku pokrývky hlavy“ či v případě lišovské učitelky nosící hidžáb jsme informováni, že „české zákony otázku, zda nošení muslimského šátku není nepřípustnou propagací náboženství, neřeší“. Dozvídáme se, že i studentky studující na zdravotní sestry, odmítaly ošetřovat muže, protože jim to náboženství zapovídá. A opět, neexistují žádná zákonná opatření – kromě variabilních školních řádů – které by tento problém řešily.[14]

            Ačkoliv by se mohlo zdát, že přiznané nedostatky vyvolají kritiku nedokonalosti systému, stal se opak. Vina za chybějící normy není připsána zodpovědným orgánům, ale subversivním silám, které narušují konsensuální chápání vzdělání jako nezávislé instituce. Lišovská učitelka ze své pozice autority „nakazí“ nevinné předškoláky virem fundamentalismu a muslimské studentky implicitně požadují změnu školství tak, aby vyhovovala islámským pravidlům vzdělávání a omezovala českou nezávislost. Jinak řečeno, náboženská ideologie – a ideologie vůbec - do škol nepatří.

            Argument nezávislosti je, alespoň pro poučené čtenáře Louise Althussera, lichý. Podle něj kapitalistická státní moc využívá dvou hlavních prostředků k udržení si své dominantní role: státních aparátů (armáda, policie), které jsou primárně represivní a ideologických státních aparátů (ISA), jež jsou primárně ideologické. ISA mohou projevovat svůj vliv v různých variantách, od odborů, rodiny, kultury až po v současnosti nejvýznačnější aparát – školu, která na tomto poli nahradila dříve dominantní sílu – církev. Hlavním cílem školství (jež by v ideálním případě měla ideologicky koexistovat s jinými ISA) je zajištění reprodukce výrobních sil, které nebudou subversivními snahami podkopávat autoritu síly vládnoucí. Studenti si tak kromě výuky „know-how“, odborných znalostí potřebných k vykonávání specifického povolání, osvojí „praxi ideologie“ aplikovanou v hodinách etiky, občanské nauky či prostou znalostí aktuální kulturní encyklopedie.

            Avšak škola, jež je podle Althussera v současnosti nejvýznamnějším ideologickým státním aparátem a která plní svou ideologickou funkci obhajoby dominantní vládnoucí třídy[15], umně zakrývá své pravé poslání. To se skrývá za rouškou nezávislosti, objektivity, jež poté dovoluje represivním způsobem vyobcovat nepřizpůsobivé ze svých řad. Nicméně toto vyloučení je prezentováno jako adekvátní trest za nedodržování univerzálně platných – demokratických – pravidel, jež měří všem stejně.[16] Problémem našich muslimských studentek bylo vlastně dvojí porušení nařízení: nejenže nebyly ochotny ošetřovat mužské pacienty, což jim bránilo si osvojit nezbytné technické znalosti, navíc napadaly univerzalistická pravidla školního systému, která musí být dodržována, respektována jako výdobytek demokracie. Tím, že se nenechaly interpelovat ideologií jako subjekty a nereprodukovaly svou praxi, ztratily pro státní moc význam.

            Arabský šátek, hidžáb, proto v tuzemsku v uplynulém roce nebyl pouze nositelem kulturní specifičnosti, nýbrž byl i zbraní namířenou proti přátelskému systému vítající jinakost s otevřenou náručí: tolerovanou do té doby, než zacílila do středu ideologické výspy.