Filip Topol: Jako pes
Napsat pá
r řádků o beletristickém díle nebývá až tak velký problém. Otázku kvality nechme prozatím stranou. Ale napsat je v době, která svou aktuálností a tragikou zasahuje ještě čerstvé rány, je vážně těžké. I přes smutek a krvácející stopu v srdcích mnoha lidí bych chtěl napsat o právě vydané knize zesnuvšího Filipa Topola. Bohužel se již nedožil jejího křtu a čtení. Kniha nese název Jako pes.
Asi před rokem se mi do ruky dostaly Tři novely (Mně 13, Karla Klenotníka cesta na Korsiku, Zápisky milencovi), které byly napsány později než tomu je u povídek ze sbírky Jako pes. Při čtení Třech novel jsem si připadal jako bych kopíroval čáru Gaussovy křivky. Pomyslným rozjezdem bylo Mně 13 (první zařazená), obrovský vzestup a stupňování byla naprosto famózní ona „cesta“ a u Zápisků milence to opět radikálně kleslo do téměř výchozího bodu nevím ani pořádně proč.
Oproti tomu sbírka Jako pes byla jak v průběhu, tak i po přečtení neuvěřitelně konsistentní a plynulá. Témata v nich zvolená a jakési zvraty během jejich čtení (co se formy a skoků z dimenze do dimenze týče) mě doslova pohltily. Skvělý styl Topolova psaní, ve kterém se proti sobě na malém místě staví zdánlivě vzájemně se vylučující pochody i náhlé obraty, kdy se čte
nář zasekne, aby mohl vůbec pobrat šíři sdělení, byly vynikající.
V povídkách nechybí ani Topolova ironie mísená s jeho velkými vědomostmi z oblasti vážné hudby, které byly vhodně zakomponovány do textu a v žádném případě mu nebyly na obtíž. Co bylo pro mě však velkým zážitkem, byla Topolova imaginace. Člověk se mohl rázem přenést do světa jiného, než je ten, který vidí. Tedy může v jeho textech nahlédnout do oblasti obrazotvornosti a představivosti, kterou Topol měl „před očima“. Například setkání se s Amadeem nebo se stařičkým Alkoholem. Filip Topol uměle nepopisuje fiktivní postavu a její fiktivní obrazy, ale je z toho cítit duše, její ryzost a pravost vlastní obrazů, které byly více než fascinující. Velké tři Topolovy vášně tu vysvitly v plném jasu. Alkohol, hudba, ženy. Jediné, co bych této sbírce vytknul, je její délka. Nechal bych se klidně ještě dvě stě stran unášet dál.
Bohužel se nedočkáme pokračování nebo nových počinů, jelikož Filip Topol 19. června 2013 zemřel. Osobně bych chtěl poděkovat za to, co do mě z jeho textů vproudilo a jakou energií mě naplnily koncerty Psích vojáků během jejich koncertů. Nic z toho se nedá díky Bohu vymazat. Děkuji a sbohem
(Efko)