Emil Joseph Kapaun (1916 - 1951)
Až k nevíře je fakt, že taková událost, jako je udělení „Medaile cti“ (Medal of Honor) Čechovi, americkým prezidentem a to jménem Kongresu dne 11. dubna 2013, byla českými médii tak málo reflektovaná. Zaplať pán Bůh za Lidové noviny a jejich víkendové přílohy. Tématem mého článku bude alespoň stručný vhled do života E. J. Kapauna, jak ho přinesly Lidové noviny, protože se domnívám, že je více než pozoruhodný.
Emil Joseph Kapaun se narodil 20. dubna roku 1916 v rodině českých přistěhovalců ve městě Pilsen v Kansasu. Jeho otec emigroval do USA s rodiči v roce 1887 jako sedmiletý. Poté se oženil s Elisabeth Hájkovou, která se narodila českým rodičům v Kansasu v roce 1895. Právě rodina Kapaunů (česky Kapoun) byla součástí velké migrační vlny z Čech, Moravy a Slezska v letech 1850 – 1914. Samotné město Pilsen v Kansasu bylo založeno koncem 19. století 46 českými rodinami, které koupily půdu nedaleko železnice do Santa Fé.
Zprávy o Emilovi z doby jeho mládí pocházejí od pamětníků. Byl to prý sportovně nadaný a bohabojný chlapec. Vychodil místní školu a pak odešel do benediktinského gymnázia při klášteru ve státě Missouri. V roce 1940 byl vysvěcen na kněze a v roce 1943 byl jmenován pomocným kaplanem na letecké základně poblíž Heringtonu v Kansasu. Od roku 1944 do roku 1946 působil jako kaplan amerických jednotek v Indii a Barmě. Poté se vrátil zpět do USA a v roce 1948 získal titul M. A. a působil několik měsíců jako pastor v Kansasu, kde sloužil prý i pravidelné mše v českém jazyce.
Nicméně Emila lákala služba vojenského kaplana. Proto se vrátil do armády. Na počátku roku 1950 byl převelen do Japonska a v červenci roku 1950 se vylodil s vojáky 8. jízdního pluku 1. divize americké armády v korejském Pchohangu. Bitva u Pchohangu byla jedním z klíčových momentů korejské války. Právě zde se podařilo pod vlajkou OSN zastavit Severokorejskou armádu na tzv. Pusanském perimetru a tím zabránit obsazení celého poloostrova severokorejci.
Vojenská služba Kapauna nebyla v „pohodlí“ v zázemí. Byl přímo v první linii. Redaktor Orientace (LN) a autor článku „Medaile cti pro českého kaplana“ Petr Zídek cituje D. Chinneryho, autora knihy Korejské krutosti. Kapaun byl prý legendou již před tím, než padl do zajetí. Chinnery píše: „Když jeho jednotka bojovala na řece Naktongu, zničila jeho džíp nepřátelská palba a zranila mu řidiče. Zrekvíroval zchátralé jízdní kolo, nastrkal si do kapes jablka a broskve, které natrhal v korejských sadech, a jel po kamenitých stezkách, až se dostal k předsunutým postavením. Skočil do nejbližšího zákopu vedle nervózního střelce, nabídl mu broskev, utrousil jeden dva vtipy a přesunul se do sousedního zákopu. Nikdy nebyl daleko od bojiště, často postavil oltář na nosítka položená na dvě bedničky od střeliva a v přibližující se minometné palbě, kdy se nepřítel chystal zaútočit, naslouchal zpovědím, sloužil mši a poskytoval svátost přijímaní mužům, kteří měli jít do boje.“
Už v srpnu 1950 byl za svou statečnost (za záchranu zraněného vojáka) oceněn jedním 
z nejvyšších vyznamenání za chrabrost v boji a to Bronzovou hvězdou. O jeho statečnosti vypovídají i okolnosti jeho zajetí. Dne 2. listopadu 1950 v Unsanu se americké síly ocitly pod těžkým útokem Číňanů. Jejich vpád do Koreje o několik dní dříve zvýšilo napětí války. Číňané prolomily americkou obranu a začal nepřehledný a krvavý boj muže proti muži. Proto byl vydán rozkaz, aby američtí vojáci zkusili ve tmě projít čínské linie. Kapaun však odmítl a spolu s plukovníkem lékařem Clarencem L. Andersonem zůstal u raněných.
Kapaun byl poté zajat Číňany a donucen spolu s americkými raněnými vojáky jít sto kilometrů horami do zajateckého tábora. Kaplan navzdory omrzlinám pomáhal ostatním. V zajateckém táboře Pjoktong podle přeživších obětoval veškeré své síly na pomoc ostatním. Pod hrozbou přísného trestu kradl jídlo, které řadě zajatců umožnilo vůbec přežít. Tajně poskytoval útěchu a sloužil mše. Chinnery dále popisuje jeho činy: „Vyměnil hodinky za přikrývku, aby mohl zhotovit ponožky lidem, kterým mrzly nohy. Pral šaty těm, kdo měli úplavici a slabostí se nemohli hnout. Když se měly vyčistit latríny, chlapi se přeli, kdo je na řadě, aby tu odpornou práci udělal, a on se zatím tiše vytratil a udělal to sám.“
Výjimečnost osoby a osudu Emila Kapauna podtrhuje proces jeho blahořečení. Ten byl zahájen v roce 2011. V tuto chvíli Kapaunovi náleží titul „Služebník Boží“ a v případě pozitivního výsledku ohledně posouzení jeho života a křesťanských ctností, by mu byl přiznán titul „Ctihodný“. O charakteru Emila Kapauna na závěr vypovídají i jeho poslední slova, která řekl svému plačícímu spoluvězni seržantovi Miku Dowemu: „Neber si to tak, Miku. Odcházím, kam jsme se chtěl vždycky dostat. A až se tam nahoru dostanu, pomodlím se tam za vás za všecky.“ Emil Kapaun umřel dne 23. května 1951 na následky podvýživy, na úplavici (akutní, vysoce infekční průjmové onemocnění) a zápal plic v onom zajateckém táboře.
Smutným faktem je, že v české kotlině není Emil Kapaun známý a že při této události (přebírání in memoriam – Medaile cti) se česká média (kromě LN) nezabývala detailněji personou takového formátu. Tím by mohly dát podnět alespoň k tomu, aby po vzoru Jižní Koreje, Japonska, USA a Německa, nesl nějaký sakrální prostor či škola jeho jméno. Vlast jeho předků mu je stále toto prosté gesto dlužna.
Filmaři, divadelníci, novináři, spisovatelé shánějí stále nějaké senzace. Proto bych považoval za vhodné než aby se dělaly scénáře téměř přes „kopírák“, použít osud a život tak významného člověka a přenést ho na divadelní či filmové plátno anebo na bílý papír. Krom Hořícího keře jsem v poslední době neviděl film, který by vsadil na tak velké téma a tak velkou historickou osobnost a přenesl to nedestruující formou tak, aby divák zůstal jen zírat v němém úžasu a prožil opravdový zážitek, ne-li přímo katarzi.
Efko
zdroje: Lidové noviny - Orientace (sobota 23. března a neděle 24. března)
rozšiřující : https://www.army.mil/medalofhonor/kapaun
https://www.frkapaun.org/