Bez práce nejsou koláče aneb Prací si udělám koláče, které si pak sním
Nezaměstnanost je v poslední době velkým tématem a pomalu dosahuje vrcholků různých evropských pohoří. O vysokém počtu nezaměstnaných v zemích jako je Španělsko a Řecko se napsalo již mnoho článků s vykřičníky a v poslední době se tento „bubák“ dostává i do našich luhů a hájů. Vkrádá se otázka, jestli nemíříme k tomu, že práce zcela dojde.
Tento článek je reakcí na esej Až dojde práce Marcela Sauera z časopisu Respekt (pro období 8.-14. dubna). Poselstvím eseje bylo nastínit naší soudobou společnosti a situaci, ve které se nacházíme. Sauer říká: „Zatímco systému, který jsme znali, možná dochází dech, vývoj techniky nabírá stále rychlejší tempo a najednou si lze snáz představit budoucnost, kdy bude většina lidí bez práce, nebo budou uchování pro společenské stability docházet do zaměstnání jen na pár hodin několikrát za týden.“ Již v této citaci zaznívá znepokojivý ráz změny, která nás možná čeká. Promění se jistě naše každodennost a i rytmus týdne. Tedy nebudeme si již těšit na pátek, sobotu a neděli. Vytratí se jakási pravidelnost, kterou nám „standardní“ práce nabízí.
Sauer se ve své eseji na několika místech odvolává na psychologa Petra Knotka, který se domnívá, že ztrátou práce ztrácíme „pocit důležitosti, když naše dávná původní a přirozená důstojnost je již dávno ta tam.“ To kvůli tomu, že v průběhu života si vytváříme ego, které je jakousi náhražkou původní lidské podstaty a v důsledku jeho působení, věnujeme pozornost práci a ne sami sobě. Proto prý tak lpíme na zaměstnání. Proto jakékoliv dohady o tom, že práce - osa života - postupně zaniká, je pro mnohé lidi šokem. Již nyní jsou viditelné změny projevující se upouštěním od standardizovaného plného zaměstnání k postupnému flexibilnímu a pluralizovanému neúplnému zaměstnání.
O možném dopadu této radikální změny Sauer přemýšlí poněkud optimisticky. Není mi však zřejmý jeho předpoklad, že „možná směřujeme do doby, kdy práce buď na plný úvazek, nebo práce vůbec prostě nebude“, na jehož půdě potom čtenáři maluje zidealizovanou představu „ráje na zemi“. Tento ráj se ve svých projevech ukazuje například na častější četbě; nákupech jen toho, co si sami nebudeme moci vypěstovat; zvířatech pobíhajících na zahrádce; rozmachem kreativity atd. Celou pohádku Sauer uzavírá optimistickou vidinou: „Možná budeme žít v lepším světě a dojde i na náhodné dobré skutky. Ve světě jednodušším a malebnějším.“
Tímto prizmatem pak v závěrečné části pohlíží na zhoubný kariérismus, zkostnatělé školství neschopné dle něj připravovat dnešní děti na to, co teprve bude. Celá esej je uzavřena redukcionistickým pohledem na úkol, který člověku vyvstane v této nelichotivé budoucnosti. Ta dle něj nám možná přinese dar nevynucené svobody. Má to být výzva k autenticitě nebo jen navrácení se k neautentickému způsobu bytí. Řečeno závěrečnou citací Petra Knotka. Tedy půjde hlavně o to „zda i nadále převládne nadvláda ega a uděláme vše, jen abychom se nemuseli věnovat sami sobě, nebo přesměrujeme svou pozornost zpět k vlastní podstatě a namísto pouhého reagování se staneme aktivními.“
S tímto koncem se však nemohu ztotožnit. Bohužel se mi zdá, že ani Knotek a ani Sauer dostatečně 
nereflektovali ten fakt, že mluví z hlediska svého postavení, doby a společnosti(dosti otevřené a svobodné) do budoucna, kde výše popsané situace v případě ztráty pracovních míst dojde k něčemu úplně jinému. Libí stav, ve kterém si teď mnoho lidí „rochní“ a který je potvrzen i lidmi ze zahraničí, kteří se přistěhovali do ČR, je jistě vhodným předpokladem pro psaní pohádek ohledně nepříznivé budoucnosti.
Jistě se nestane, že člověk po ztrátě práce a s tím spojené ztrátě prestiže a samozřejmě finančních prostředků, půjde směle zkoumat své bytí a podrobovat se kritické sebereflexi ohledně autenticity, nýbrž spíše půjde rychle sehnat něco do „huby“. Budoucnost vykreslená Sauerem zůstává pouze u tvrzení, že vše zlé je (bude) pro něco dobré. Ale navrhnuté Dobro, je naprosto nereálné.
Ono nebude asi dostatek půdy pro všechny. Tedy pro ty, kteří se budou muset začít sami živit, aniž by byli zaměstnáni. Možná bychom se měli pomalu učit od svých babiček a dědů z vesnic, jak vůbec něco pěstovat a začít si střádat obnos na nějaký pozemek. Především ti, kteří mají hypotéky na „jednu králíkárnu“ v pestře obarveném komplexu králíkáren dalších. Někteří z nás by se možná mohli vydat za některou z komunit (viz článek v sekci Seznamte se – Komunity v dnešním světle) a ozkoušet si tento způsob života na „vlastní kůži“.
Sečteno a podtrženo. Jestli společnost dojde do situace, kde bude naše „krásná západní společnost“ růst tak, jak teď, lidé nebudou mít asi po pár letech (či desítkách let) nic, čím by si obstarali „kus žvance“ do hladových úst. První co se nabízí je to, že se budou hodně radikálně bouřit (možná revoluce??) anebo v lepším případě začnou krást ve velkém. Nebojím se rozhodně poklidného sezení a čtení si nějakého pěkného Vieweghova románu se slunečními brýlemi na očích u dozrávajících rajčat a kontemplování nad způsobem existence.
Efko