20. století na pranýři
Nakladatelství Academia před několika lety spustilo Edici 21. století, v kteréžto publikuje spisy vlivných světových (a vyjímečně i tuzemských) intelektuálů, pohybujících se na hranici mezi sociologií, politologií a kulturními studii. Britský historik Eric Hobsbawm, minulý rok opustivší svět vezdejší, je jedním z mužů, kteří si právem své místo v dějinách historie našli a je proto inspirativní se u jeho myšlenek a kritiky současného světa zastavit, přestože pro mnoho zastydlých "demokratů" může být nepřekonatelnou překážkou jeho členství v Komunistické straně VB a ní spojený marxistický ideologický nádech. Zapomeňme ale na třídní rozdíly!
Ve své knize, Globalizace, demokracie a terorismus, přemýšlí o doslova strukturních změnách světové politiky, identity národů a vyhlídek demokracie, jež nastaly v minulém století. Ještě v devadesátých letech se přitom předpokládalo, že nastávají doby klidu a míru, Bill Clinton si otevřeně pochvaloval přínos multikulturalismu a Francis Fukuyama přišel s pojmem "konce dějin", kdy je jisté, že nefunguje nic lépe než liberální demokracie a je tak nutné prosazovat tento "přirozený" řád proti těm umělým (a neosvědčeným).
Dvacáté století prošlo radikálním proměnou: na jeho začátku ještě existovaly relativně velká a fungující impéria (Rakousko-Uhersko, Čína), která se ve třicátých letech snažila nahradit Třetí říše. Společným jmenovatelem jejich úspěchu byla dnes již zastaralá idea "božské" vlády a s tím spojené konzervativistické víry v přirozenou hiearchii. I přes etnickou a národní rozrůzněnost říší v podstatě neexistovala radikální separatistická myšlenka absolutní samostatnosti jednotlivých států, spíše měkčí forma dílčí identity, nikoliv ale nezávislá na centrální moci (nakonec i snahy Národního obrození akcentovaly primárně český jazyk a kulturu na úkor vlastního národního státu). I Hitlerovo Německo, jako pokus o vytvoření světového impéria, bylo uznáváno svými občany jako legitimní politický model a občané respektovali nařízení a zákony jednoduše proto, že se zákony respektují a důvěřuje se jim. Druhá polovina 20. století ale logicky odnímá imperialistickým válečným snahám jejich legitimitu - jednotlivé národní státy ztrácejí důvěru svých občanů a schopnost zcelit obyvatelstvo do jednoho podobně smýšlejícího a jednajícího útvaru, jež by šel bránit své zájmy proti zájmům jiným.
Na této přeměně má nezpochybnitelnou zásluhu probíhající globalizace. Je přitom zajímavé, že se dotkla v podstatě všech lidských činností - obchodu, stravovování, odívání, kultury i jazyka - s jedinou vyjímkou: politiky. Ekonomická krize z roku 2008 demonstrovala propojení obchodních trhů a vážnosti takové situace a není politická moc na světě, která by dokázala takový problém řešit. Samozřejmě, existuje OSN nebo Mezinárodní měnový fond, ale to jsou insituce bez faktického vlivu, kdy stačí jedno veto a veškeré akce jsou stornovány. Otázka by ale podle Hobsbawma měla být položena jinak: je to pouze diletatnismus, že globální politicko-ekonomické organizace nejsou reálně důležitým hráčem, nebo je za tím snaha o reinkaranci imperialismu, jen v novém kabátě?
Britský historik nazývá novodobý imperialismus "imperialismem lidských práv". Je na místě upozornit, že se výše zmíněný pojem částečně kryje s Klausovým "humanrightismem". Bývalá hlava státu v podstatě upřednostňovala suverenitu národních států nad požadavkem dodržování lidských práv. Hobshawm (jako správný marxista) ale nijak nezpochybňuje nárok na důstojný život, jen upozorňuje, že zejména ze strany Spojených států jde o nálepku, která je mediálně a politicky produktivní a lze ji použít při jakékoliv legitimizaci vojenských zásahů, a také se tak zhusta děje. Příkladem může být "válka proti terorismu": několik sebevražedných útoků (WTC, Londýn, Madrid), jakkoliv byly krvavé, nejsou válečnou operací v pravém smyslu toho slova. Nevedou ji žádné státy, jen velmi malé skupiny, operující na území, které je obtížně kontrolovatelné - a přestože je například Irán na své půdě trpí, neznamená to, že je podporuje. Terorismus je úspěšný, protože je viditelný, nikoliv nebezpečný. I útoky, při kterých zemřou stovky lidí, nijak nemohou ohrozit fungování tak obrovských národních států, lhostejno jde-li o USA nebo Velkou Británii.
Za příklad dobře fungujícího impéria považuje Hobsbawm bývalou koloniální Velkou Británii. Přestože ovládala velkou část tehdejšího světa, nebylo to z pozice síly a armády, ale prostých ekonomických pravidel. Neimportovala do Indie své vize politické kultury a nepřesvědčovala o jediném správném fungování státu. Jen byla "moderátorem" obchodních styků, z kterých pak těžila a bohatla. USA převzalo tuto roli po 2. sv. válce - Američané vyváželi do světa svou kulturu, jazyk, obchodní řetězce, nikoliv ale státní uspořádání. Bohužel se situace změnila po 11. září, kdy George Bush zveličoval hrozbu terorismu a posléze mesiášsky zachraňoval planetu před nebezpečím a vnucoval, zcela bez pochopení geografického a historického kontextu, liberální demokracii do světa dosud touto civilizační vymožeností nepostiženou. Čímž samozřejně zdiskreditoval nejen sebe sama, ale i pojmy, které při "osvobozování" používal: liberální demokracie a lidská práva.
Proměna 20. století poukazuje na to, že nelze šíření impérií vést v době globalizace stejných způsobem, jakým to činila například Římská říše. Armáda je spíše symbolem technického rozvoje než vhodným prostředkem k ovládání ostatních, tuto roli převzala ekonomika. Není představitelné, že by Čína a USA zkřížily meče: jednak tím své impérium nijak produktivně nerozšíří a pro takový krok ani nenajdou podporu v řadách vlastních obyvatel. Úloha vlády, jak ji známe ještě z doby před sto lety, je pryč - její role je zcela marginalizovaná, nedisponuje důvěrou obyvatel, drží jen trpasličí profesionální armády a neovládá univerzální služby (banky, pošty, zdravotnictví).
Churchillův výrok, že "demokracie je nejhorší ze všech způsobů vlády, pomineme-li všechny ostatní" zřejmě nebude možné v 21. století interpretovat nadšeným způsobem, že se "nakonec máme ještě dobře", ale spíše jako chmurnou vyhlídku na to, co ve jménu demokracie bude činit a ospravedlňovat.
Eric Hobsbawm - Globalizace, demokracie a terorismus
přeložil Pavel Pšeja
Academia, Praha, 2009
dN.