Hořící lev?
Hořící keř z produkce HBO získal jedenáct Českých lvů, provedl kobercový nálet na všech frontách. To není v českých reáliích nijak zvláštní úkaz a nakonec i zarytý skeptik musí uznat, že v tuzemských podmínkách není možné počítat s plejádou pozoruhodných - světových - snímků. Režisérka Holland ve svém díle plně využila současné trendy, které fungují, zejména u amerických seriálů a filmů (i Hořící keř je původně minisérie): čerpá z minulosti, jež poskytuje bohatý materiál ke zpracování a mluví sama za sebe - Jan Palach je tak kanonická postava, že jakákoliv problematizující interpretace je a priori vyloučena; jedná se o autentickou skutečnost a žádný bláznivý fikční svět tvůrce. Zasazeno do kontur film-noir, důrazu na věrnou re-prezentaci každodenního i světa velkých dějin, k nezaplacení. Podobný půdorys fungoval i u letošních Oscarů, vyhrávali herci životopisných rolí a filmy skutečných příběhů.
Ovšem Hořící keř, jakkoliv se jedná o řemeslně i emočně platné dílo, nelze oddělit od doby a motivace vzniku. Film může být kontrastní, nebo glorifikující. V našem případě se jedná o druhou možnost: příběh Palacha - respektive následky jeho činů - je vykreslen v černobílých konturách, odděluje zrno od plev a "nás" od "nich", bezpáteřných komunistů, podržtašků a prospěchářů. Palach je obět zcela ve smyslu komplexu mučednictví, o které mluví Pynsent. Hrdiny jsou v naší národní mytologii veskrze postavy trpící, symbolizující svou integritu pasivním odporem, němou barikádou nevyřčených slov a spektakulární vizualitou - ohněm.
Plochá je právě ona reprezentace dvou zřetelně oddělitených rovin světa: dobra a zla. Zlo je hloupé a trapně pragmatické, zastupuje ho vždy jaksi někdo mimo náš svět, naši společnost. Tím se stírá vina a nachází omluva. "Nejsme jako oni": to není jen připomínka nabyté morálky, ale zejména distancování se od socialistických struktur, svého působení - jakkoliv okrajového - v oficiální ideologii. Je trapné si připomínat nekonečné schůzování a zvedání rukou, prvomájové průvody i podpisy pod peticemi "táboru míru".
Hořící keř proto trpí černobílým deficitem. Neproblematizuje nikterak otázku hrdinství Palacha, ale zcela přitakává výkladu, který byl tak bryskně nastolen po Sametové revoluci. Do značné míry je sympatičtější přístup jiných zpracování: film Pouta sice pracuje s cynismem a krutostí estébáků (strany), ale nedělá z nich voly a z hrdinů bohy. Popřípadě České století, zejména v dílu o událostech roku 1948, nevypovídá o funcionářích transparentně a průhledně propagandisticky.
Porotci, zdá se, upřednostnili film s nánosem lubrikantu historického paměti. Nezobrazování rovná se neexistence. Bude zajímavé, až nějaký tvůrce přijde se subverznivím návrhem: nemůžeme si za naši frustraci nakonec hlavně my sami? Nejsme tím abstraktním zlem, personifikovaným jen v konkrétních osobách a činech, my?
Samochvála je nebezpečný pán, nepodceňujme ho.